Co možná nevíte ...

O Galerii Cesty ke světlu pražského výtvarníka a psychologa PhDr. Ing. Zdeňka Hajného. 

Křišťálová čajovnaZdeněk Hajný

Galerie Cesty ke světlu, v r. 1994 slavnostně otevřená světoznámým spisovatelem a výtvarníkem Robertem Fulghumem, byla zbudovaná z původně rodinné vily. Název „galerie“ neodpovídá přesně jejímu zaměření, jelikož mnoho lidí si představuje galerii klasicky. Je to prostor určený k něčemu jinému než tradičnímu prohlížení obrazů. Rovněž celostní terapie spočívá ne v působení výtvarné činnosti či hudební realizace, vykonávané návštěvníky, ale v terapii prožívání.

Jinými slovy nejde o terapii vlastním výkonem umělecké činnosti, ale jedná se o způsob komplexního působení hudby, výtvarného umění, vůní i neustálé proměny prostoru, který je každou vteřinu variabilní. Jde o cestu, kdy dochází k hlubokému emočnímu prožitku, někdy až – poněkud nadneseně – ke katarzi návštěvníků. Objekty galerie jsou zde tvořeny jinak, než běžně v galeriích vídáme. Jsou to objekty zhotovené z polodrahokamů, vytvářené v kompozicích mozaiky, zrcadel, vitráží. Prostor je neustále proměňující se náhodným výběrem osvětlení, což je velice důležité. Jak běžní návštěvníci, tak skupiny těch, kteří potřebují tento způsob ke zklidnění a optimalizaci, harmonizaci, ho neberou, nevnímají a neprožívají staticky, ale v neustálém ději – vytváří to u nich neustále motivování ke vcítění a prožitku galerie.

Před třemi lety se zde podařilo vytvořit přímou interakci mezi psychikou člověka, resp. konkrétně mezi srdcem vnímatele-diváka a zobrazením frekvence nejen ve smyslu rytmu, ale ve smyslu průběhu srdeční činnosti přímým přenosem do polodrahokamů, tvořených granáty, ametysty, křišťály a fluority. Je zde propojení výtvarného díla spolu s experimentálním psychologickým přístupem, kdy návštěvník, který sedí před objektem, má snímač přenášející jeho vlastní srdeční činnost přímo do daného uměleckého díla. Kompozicí prostoru, který je rovněž tvořen obrazovými plochami a vitráží, se lidské srdce diváka v přímé pulsaci objeví na displayi vpředu kompozice. Zvláštní – psychologicky – jsou účinky zpětné vazby, kdy dochází k celkovému ztišení a zklidnění častokrát stresovaného diváka, který přijde z venku, z ulice, pod vlivem svých stresových zátěží. Během velice krátké doby dochází k optimalizaci jeho prožívání ve smyslu jejich odstranění. Kardiologové, účastni tohoto experimentu na místě, překvapeni oním zpětnovazebním účinkem se vyjádřili, že by bylo možné tohoto zařízení využít  k pozitivnímu ovlivnění u lidí, trpících poruchami srdečního rytmu neorganického původu.

Návštěvníci, které něco přitáhlo do galerie, jsou jednak lidé zcela zdraví, možná v určité psychické zátěži, ale také skupiny dětí s mentálními či fyzickými problémy. Přicházejí do galerie už čtrnáct let v počtu několika tisíc osob: Děti ze škol, diagnostických ústavů a dětských domovů. Přicházejí klienti z psychiatrických oddělení z Bohnic a velice specifické jsou rovněž návštěvy vězňů a vězenkyň z nápravných zařízení. Slovy se dá jen velice těžko vystihnout emotivní či celostní působení prostoru galerie. Jde o bezprostřední zážitek, který vnímá návštěvník při svojí návštěvě.Součástí galerie je část, která symbolizuje prostor hlubiny vesmíru. Tento prostor je vytvořen nikoliv sklem ve smyslu hvězd nebo hvězdných systémů, ale ze skutečných kamenů – křišťál, fluorit, citrín, achát, ametyst. Objekty jsou vytvořeny jako hvězdné rozložení v tomto prostoru. 

Nejvýznamnější je skutečnost, že na tento prostor optimálně reagují především děti již od nejútlejšího věku – čím mladší, tím intenzivněji. Dětská reakce je mimořádně spontánní. Novodobí teoretici postmodernistického umění nebo současní odborníci-teoretici moderní estetiky tvrdí, že dítě se utváří esteticky až v dospělosti, tudíž jeho komunikace s uměleckými díly do této doby není plnohodnotná, což je přinejmenším velmi zvláštní názor. V galerii naopak dochází k pozorování výsledků, že komunikace je mimořádně intenzivní a mnohem spontánnější než v dospělosti.

Co je rovněž překvapivé, dochází k něčemu, čemu se říká vyloučení optické komunikace, kdy se jedná o návštěvníky nevidomé, neslyšící nebo oboustranně postižené. Přesto u nich dochází k významně pozoruhodné interakci, i když výtvarná nebo hudební díla nejsou schopni smyslově prožívat - děti jsou buď na invalidních vozících nebo leží na karimatkách v prostoru galerie, opticky ani sluchově nejsou s to komunikovat, a přesto u nich dochází k měřitelnému rozdílu jejich prožívání. Slova jistého významného teoretika umění a psychologa, že k prožívání uměleckého díla musí divák dílo vidět a slyšet, v těchto případech naprosto neplatí. Dochází dokonce k tomu, že u návštěvníků s celou řadou psychických problémů, např. epileptických či autistických stavů, dochází k velice pozoruhodné změně v chování a prožívání, což zcela potvrzují záznamy kamery. Dochází k celkovému uvolnění, k celkovému projevu, jeho jemnosti, úsměvu, celé řadě znaků, které se projevují ve ztišení spasmatu, křečí, různých zvukových projevů. U epileptických záchvatů dojde ke ztišení, zklidnění, a dosud se nestalo, že by u epileptických návštěvníků došlo ke vzniku epileptického záchvatu v době pobytu v galerii. Dokonce tento stav určitého naladění přetrvává až do druhého dne a rodiče sami jsou nesmírně překvapeni a přicházejí sdělit, že dítě reagovalo mnohem uvolněněji a klidněji a těší se na další návštěvu tohoto prostoru.  To vede k určitému výzkumu extrasenzorické percepce, kterou lze potvrdit objektivně a vědecky, zejména v situacích, kdy ortodoxní, hlavně materialisticky uvažující vědci dříve vždycky oponovali tvrzením, že tyto stavy jsou způsobené placebo-efektem nebo sugescí. Experimenty z galerie toto hrubě materialistické tvrzení vyvracejí, protože interakce jsou zaznamenávány i tehdy, kdy dítě nebo klient nejen nevidí, neslyší, ale dokonce i v určitých případech není vůbec vystaven něčímu vlivu obrazu, který by mohl dotyčný vidět, protože umělecké dílo je schováno za papírovou stěnou, umístěnou za ním, což znamená, že nemá možnost optické ani jiné komunikace.

Tyto pokusy potvrzují také přátelé lékaři ze Slovenska a České republiky, kteří shodně konstatují, že příslušné přístroje vykazují změny, aniž by recipient byl v přímém kontaktu s uměleckým dílem, protože dílo je uschováno, odděleno od vnímatele, který tak nemá možnost sugescí se navozovat do stavu, že něco prožívá. Zde se poněkud dostává do rozporu názor uměleckých teoretiků či expertů na současnou postmoderní estetiku, že není podstatné to, co člověk prožívá jako vnímatel umění, ale to, co se o uměleckém díle tvrdí úzkou elitou, kritiky, kteří mu dávají nejvýznamnější atribut arbitru krásy – zkrátka že umělecké dílo může být jakkoliv tvořeno a není podstatné, jak je člověk vnímá, hlavně je směrodatné, jak je mu předloženo v určitém, častokrát velmi učeném pojednání.

Každé umělecké dílo však obsahuje nejen kritickou rovinu, ale především prožitkovou, která má hluboký vztah k etice i psychickému zdraví. Jsou díla, která se člověk často snaží umělecky pochopit, je schopen je tolerovat nebo reflektovat. Například kontejnerové umění, říkáme mu někdy „expresivní art-projevy“, kde se porcují zvířata, kde dochází k šokům a agresivnímu pojetí umělecké tvorby. Bývají teoreticky velice adorována, ale psychologicky a možná i z hlediska mravního dochází k opačnému působení, zcela v kontrastu s tím, co je u nich umělecky tvrzeno. Z mnoha experimentálních zdrojů jsou známy výsledky, že tato díla působí psychicky destruktivně, ba dokonce i somaticky negativně ovlivňují zdraví vnímatele.  

Jedním ze spolupracovníků galerie je významná, světově proslulá osobnost z oblasti filmové tvorby, český režisér Vojtěch Jasný. Inspirace jeho světoznámým dílem, filmem „Až přijde kocour“, který nesmírně oslovuje svojí hloubkou, moudrostí a tím, čemu se říká etické směřování člověka, vedla k poslednímu projektu v Galerii Cesty ke světlu. Jmenuje se Labyrint světa a ráj srdce, kde přes snímače z polygrafu bude moci být přenášena informace o psychickém prožívání diváka, který dílo vnímá, do utváření kompozice, která se bude měnit podle psychického stavu a zpětné, interaktivní vazby vnímatele. Experiment je velmi náročný elektrolyticky a kyberneticky jelikož vnímatel bude zpětnovazebně vytvářet dílo. Bude uvolňovat svoji kreativitu a bude si vylaďovat takové barevné, kinetické a vizuální projevy, které budou odpovídat jeho vnitřním stavu. Smyslem je pokusit se dostat k určitým archetypům, ale i k určitým laděním osobnostní – typologické – psychiky vnímatele. Podobné experimenty nebylo možno dosud někde vidět, nějakým způsobem kompilovat. Jedná se o neověřené způsoby komunikace s uměleckým dílem, které působí terapeuticky i kreativně. Předpokládané dokončení tohoto experimentálního prostoru, na němž se pracuje již dva roky, se očekává během tří měsíců. Přicházejí nové a nové nápady, které je velice obtížné realizovat, např. z hlediska možnosti zařazení medicínsko-diagnostických přístrojů.

Chování a prožívání návštěvníků je však motivací, aby tento výtvarně-psychologický pokus byl dokončen. Etický průnik by měl být asi takový, že by vnímatel při komunikaci s touto kompozicí, nejen vizuální, nejen malířskou, ale výtvarně pojatou v různých rovinách – hloubky, proměny toho díla, včetně kosmického zrcadla, orloje kosmického. Je to experiment, pokus o vyjádření cesty člověka, toho Poutníka Ahasvera, ve smyslu nalezení cesty, která směřuje ke světlu, kde by si vnímatel mohl naladit a uvědomit si, že existují rozměry, které přesahují naše ego, které, jako návrat k řádu, jehož jsme pouze součástí, stojí za to žít a k nim směřovat. 

Nová kulturní sezóna v Galerii Cesty ke světlu bude rozšířena o pořady rozvíjející citový pohled na svět. 

V interiéru galerie s obrazy, vitráží a hvězdnými symboly z polodrahokamů Zdeňka Hajného můžeme nalézt tajemné světy “Křišťálového vesmíru“ a pohled do krajin sotva tušených. Světlem proměňující se prostor s hudbou, vodou a vůní navozuje hluboký prožitek harmonie, klidu a relaxace. Jak zjišťujeme, je to prostor, kam se návštěvníci stále vracejí.

Nově je zde umístěna expozice „Paměť světa“ kamenných desek s fosíliemi z Indie, starých až 600 miliónů let, s malbou a rytinami Z. Hajného.

Na základě spolupráce se žákem C. G. Junga prof. J. Perrym, prof. S. Grofem, prof. Z. Matějčkem, Z. Hajným a mnoha dalšími psychology jsme se shodli na potřebě koncipování a realizace programů pro děti v předškolním a raném školním věku, pro které právě tento věk z hlediska  trvalého „imprintingu“ – vtiskávání jistoty, lásky a pocitu bezpečí – představuje nejdůležitější období  pro utváření mentálního a sociálního pohledu na svět.Výchova k lidství – nadčasové myšlenky J. A. Komenského daly podnět ke vzniku dlouhodobého projektu Via Lucis, nad kterým převzali záštitu primátor hlavního města Prahy MUDr. Pavel Bém i starosta našeho Jižního Města Bc. Dalibor Mlejnský.

V prostoru navozujícím pocit jiné dimenze, ale i celkovou atmosféru duševní pohody, doplní od října stálou expozici slavný a nezapomenutelný Krteček Zdeňka Milera spolu s díly E. a K. Milerových.

Galerie Cesty ke světlu nově nabízí svůj inspirativní meditační prostor k využití všem organizátorům seminářů, kurzů a setkání v rámci alternativních aktivit – reiki, jóga, wellness apod.

www.cestykesvetlu.cz  

Zpracováno dle přednášky Z. Hajného na Mezinárodním kongresu psychologů 2OO7 v Praze a interních materiálů galerie.